O tom, že právní povědomí široké veřejnosti není úplně na výši, bychom asi všichni mohli psát romány. Kratší literární útvar využil stálý spolupracovník redakce Advokátního deníku Ladislav Jouza, aby pro vás na poslední den v roce připravil úsměvné ukázky toho, jak si v Česku zaměstnavatelé i zaměstnanci „ohýbají“ zákoník práce podle svého. Možná jste se podobnými kouzelníky práva už také setkali…
§ Spanilé jízdy
„To se divím, paní Ostrá, proč s manželem pořád chcete nové auto. Vždyť se to nevyplatí! Jen samé opravy, náklady na údržbu a teď ještě tak drahý benzin… Víte, jak se takový auťák prodraží ? Podívejte se na nás,“ radila paní Ondroušová a dodala: „ Jsme s Karlem sami, děti už máme mimo domov a auto nechceme ani za poloviční cenu.“ Přitom už zapomněla zmínit moderní zděnou chatu v Posázaví a přepychově zařízený čtyřpokojový byt.
Přiznám se, že mi tento názor paní Ondroušové, mezi sousedy všeobecně známý, dlouho vrtal hlavou. Manželé s již dospělými dětmi, s nikoliv malými finančními příjmy – a nechtějí auto! Inu – někdy proti osobité logice žádný dišputát! Záhadu jsem před nedávnem vyřešil zcela náhodně.
Sedím tak ráno v sobotu u okna, když zčista jasna zatroubila před domem Octavie. Za chvíli se rozlétly dveře a ve výletnickém obleku z nich vyrazil rozjařený pan Ondrouš, obtěžkaný většími zavazadly, a v doprovodu své manželky mířil ke služební „škodovce“. Druhý den – v neděli večer – se situace opakovala, s tím rozdílem, že zavazadla už byla prázdná a z tváří obou manželů se vytratil úsměv. Asi proto, že dva volné víkendové dny zmizely do nenávratna.
A tak týden co týden téměř navlas stejný obrázek… Protože i trpělivost jednou dojde a chudák řidič si chce některou ze sobot nebo nedělí užít v kruhu rodinném, odmítl panu Ondrouškovi poslušnost. Řekl, že na chatu ho v sobotu nepoveze. Tak pan Ondrouš s manželkou přišel v sobotu o „služební“ odvoz a byl odkázán na železnici. Funkce vedoucího se v něm nezapřela. Když řidič nesplnil jeho příkaz a nevyjel ani další soboty, snížil mu prémie a odměny téměř o třicet tisíc korun. Zaměstnavatel tak kvalifikoval jednání služebního řidiče jako porušení pracovní kázně.
Ze záležitosti, která zpočátku vypadala dost nevinně, vzniklo jednání na pracovišti za účasti řidiče a vedení firmy. „To bych byl blázen, abych někoho vozil na soukromou chatu v sobotu a v neděli,“ tvrdil nepochopený řidič.
Jeho oprávněná domněnka dostala vyjádření i v návrhu na zahájení soudního řízení, které později mělo překvapující průběh. Podle zákoníku práce totiž nemůže být považováno za porušení pracovní kázně jednání zaměstnance, které nepatří do jeho pracovní náplně. Samozřejmě, že spanilé jízdy na chatu vedoucího neměl řidič zařazené do druhu práce. Soud k tomu nezapomněl dodat, že práci v den nepřetržitého odpočinku v týdnu, např. v neděli, lze nařídit jen ve zcela výjimečných a mimořádných případech. Žel, jízda na soukromou chatu, byť by byla šéfa, mezi ně nepatří. Rozhodnutí soudu bylo jednoznačné: u řidiče se nejednalo o protiprávní jednání. Mohl si proto následně dojít do firemní pokladny pro své prémie a odměny…
Služební škodovka před domem pana Ondrouše už nezastavuje. Jízdy do Posázaví skončily. Paní Ondroušová přestala propagovat svou teorii o zbytečnosti mít auto . Raději se ani neobjevuje mezi sousedkami. Co kdyby se před domem objevila někdy později, třeba zrovna v sobotu, služební Octavie?
§ Trampoty s dovolenou
S přibývajícími čárkami na stupnici teploměru se Milanovi rozjasnila tvář. Jeho řidičská schopnost se v něm nezapřela, a proto ho napadlo, že by mohl z garáže vytáhnout skútr a vydat se s kamarádem na toulky po vlastech českých. Od slov nebylo daleko k činům. Skútr odborně prohlédl, nejdůležitější součástky důkladně zkontroloval a co bylo třeba seřídil, sbalil tlumok s konzervami – a byl připraven.
Připraven však nebyl Milanův vedoucí. Když ten pátek za ním Milan přišel se žádostí o poskytnutí týdenní dovolené, dovolil si mu připomenout neblahou realitu. „Bylo by vhodnější, kdybys zašel na personální oddělení a pak přímo za náměstkem. Myslím, že nějakou dovolenou máš už v důsledku neomluvených absencí vybranou!“
Jeho slova Milana příliš nepotěšila. Vše už měl připravené, obloha téměř bez mráčku, a proto si nechtěl nechat nadcházející dovolenou nikým kazit. Před skončením dopolední směny se rozloučil se svými spolupracovníky, ironicky jim popřál hodně úspěchů v další práci a vedoucímu lakonicky oznámil, že odchází na dovolenou.
Nevím, jak dovolená Milanovi uběhla a zda měl opravdu počasí bez mráčku, jak si sliboval. Není to ani rozhodující. Větší mraky, z nichž začalo vydatně pršet, se snesly nad Milanovým návratem. Když dostal výplatu, zjistil, že mu na účet přišlo o několik tisícovek méně. Marně mu účetní vysvětlovala, že nedošlo k žádnému omylu v pokladně, ale že za dovolenou peníze nedostane, neboť vedení rozhodlo, že svévolný nástup na dovolenou je neomluvená absence.
Žádoucí obrat v Milanův prospěch nepřineslo ani soudní jednání. Domáhal se podle § 222 zákoníku práce náhrady mzdy za dovolenou. Přitom zapomněl na jiné ustanovení zákoníku práce – § 217, které jasně říká, že dobu čerpání dovolené určuje vedení zaměstnavatele podle písemného rozvrhu. Protože jeho dovolená nebyla naplánována ani mu nebyl vedoucím určen nástup dovolené, Milan svůj spor prohrál. A pak, že s dovolenou nejsou trampoty!
Pro čtenáře a čtenářky Advokátního deníku připravil JUDr. Ladislav Jouza
Ilustrační foto: canva.com a PIXABAY.com
