Emeritní ústavní soudce, děkan plzeňských práv a advokát Stanislav Balík je znám rovněž jako přední expert na historii advokacie, méně je o něm již známo, že působil i jako předseda České advokátní komory. Když jsme se nedávno potkali u příležitosti nedožitých 90. narozenin Karla Čermáka na pražském vinohradském hřbitově, zavzpomínal nejen na svého předchůdce v čele Komory, ale i na události, které si právě nyní 17. listopadu připomínáme. Přesně před 35 lety se osobně zúčastnil studentské demonstrace, která byla na Národní třídě, v místech, kde ústředí advokacie sídlilo a sídlí, brutálně potlačena. V rozhovoru, který poskytl Advokátnímu deníku, popisuje i dění následujícího týdne, kdy se zúčastnil koncipientského školení na Slovensku, jakož i dalších týdnů a měsíců, kdy se začala obnovovat a utvářet samostatná a nezávislá advokacie.
Pane doktore, jak jste se dozvěděl o povolené studentské demonstraci na Albertově k 50. výročí 17. listopadu 1939?
Po těch pětatřiceti letech popravdě nemohu s jistotu říci, kdo pro mě byl originálním zdrojem této informace. Přes všechny rušičky jsme doma pravidelně poslouchali Hlas Ameriky a pokud ji bylo alespoň trochu slyšet, Svobodnou Evropu. Navíc jsem se pohyboval v dobré společnosti, v níž jsme bedlivě sledovali politický vývoj a domácí dění. O plánované demonstraci se prostě vědělo. O účasti jsme se pak domluvili s mým nedávno zesnulým přítelem a kolegou Jardou Procházkou, který byl o pár let starší a měl z demonstrací zkušenosti již od srpna 1968. S ním a dalším dnešním advokátem Petrem Holznerem jsme se domluvili na srazu v hospodě v Trojické ulici, odkud jsme se pak vydali na Albertov a absolvovali spolu cestu až na Národní třídu.
Proč jste se rozhodl jít dál z Vyšehradu, kde byl průvod z Albertova „oficiálně“ ukončen?
O tom, že se bude pokračovat až na Václavské náměstí, se v průvodu mluvilo již cestou z Albertova na Vyšehrad. Bylo nám od počátku jasné, že jdeme vyjádřit odpor vůči režimu, a tak se vlastně nebylo o čem rozhodovat.
Co Vám utkvělo nejvíc z cesty z Vyšehradu do města?
Byla to euforie, uvědomil jsem si, že nábřeží směrem k Národnímu divadlu vede trochu do kopce, a tak bylo možné sledovat množství účastníků pochodu. Atmosféra byla fantastická, volala se hesla směrem k Hradčanům, měl jsem z toho pocit, že režim padne ještě dnes. O tom, co by záhy mohlo nastat, jsem v tu chvíli vůbec neuvažoval. Překvapilo mě, že lidé v tramvajích, které průvod zastavil, se zlobili, že je zdržujeme. Všiml jsem si, jak nám naopak mávají herci z Nové scény, cestou se k průvodu připojovali nebo nám vyjadřovali sympatie i další lidé.
Kde přesně jste se pohyboval tu hodinu, kdy průvod stál na Národní třídě, protože cestu na Václavské náměstí přehradil policejní kordon?
Před obklíčením účastníků průvodu na Národní třídě již bylo jasné, že k něčemu dojde, a někteří účastníci průvodu využili poslední příležitosti, aby se odpojili. My tři jsme se rozhodli zůstat a pokračovat, po obklíčení jsme ale byli rozděleni mačkanicí, která nastala. Ocitl jsem se tak u sloupu Paláce Metro.
Pohyboval jste se i v blízkosti Kaňkova paláce, kde sídlí ČAK, a utkvěly Vám z tohoto místa nějaké konkrétní vzpomínky?
Byl to takový okamžik, na který si dobře vzpomínám. Vše kolem bylo uzamčené, aby nebylo kam a kudy utéct. V té tlačenici a zmatku jsem zahlédl světla a otevřené okno ve druhém patře Kaňkova paláce, tam, kde dnes sídlí mezinárodní odbor. Dodnes by mě zajímalo, zda Kaňkův palác posloužil jako pozorovatelna demonstrantů shora, či zda tam byl pouze někdo, kdo zůstal, což se mi však nejeví jako pravděpodobné, v pátek v tuto večerní hodinu ještě v práci…
Co si tedy z té hodiny nejvíc pamatujete?
Štěkání psů a obavu, abych neupustil aktovku, v níž jsem měl klientský spis, poněvadž do hospody v Trojické ulici jsem pospíchal přímo ze soudního jednání u Obvodního soudu pro Prahu 3 v Jagellonské ulici.
Kde jste byl a co se s Vámi dělo, když demonstranty napadli policisté? Co si z toho nejvíc vybavujete? Měl jste strach?
V takovou chvíli na strach náhle není čas. Bylo mi jasné, že budu muset projít „uličkou“ v podloubí a že možná dostanu i ránu pendrekem. Naštěstí jsem vyvázl bez zranění, stejně tak Jarda Procházka, Petru Holznerovi bohužel naštípli žebro.
Jak na to vzpomínáte dnes? Jste rád, že jste tam byl?
Určitě jsem rád, že ano. Dnes se již mísí paměť s historií, mám tak možnost být autentickým vypravěčem mladším generacím. V říjnu 1989 jsem vstoupil do Kristových let, tehdy jsem si to tak neuvědomoval, až asi poprvé v roce 2003, kdy jsem jednoho dne jako předseda ČAK cestou do Komory narazil v průchodu na skupinku francouzských turistů, jimž u památníčku průvodkyně zapáleně líčila, jak tam tehdy oni „herós“ byli napadeni a zbiti.
Jak jste strávil další dny po onom osudném pátku 17. listopadu 1989?
Hned v sobotu dopoledne jsme si s Jardou a Petrem volali a líčili si, jak jsme vyvázli. I když na sobotu nebylo nic plánováno, rozhodli jsme se, že se na Národní po poledni sejdeme. Nemohu říci, že jsem tam šel bez obav, ale jinak to přece nešlo. Na demonstraci jsme pak byli i v neděli. Od září jsem byl advokátním koncipientem v Advokátní poradně č. 9/B v tehdejší Kalininově, dnes Seifertově ulici. V pondělí v poledne jsme byli s kolegy na obědě a doktor Jaroslav Havelka, mimochodem poslední předúnorový starosta Jednoty kandidátů advokacie a v 50. letech politický vězeň, zmínil s jistým obdivem páteční události na Národní třídě. Vzpomínám na to, jak mile překvapeně zareagoval, když jsem řekl, že jsem tam byl. Od pondělního odpoledne se v Modré u Bratislavy konalo školení koncipientů. S Petrem Medunou a Evou Dobrohruškovou jsme se domluvili, že do Modré pojedeme až v noci, abychom stihli ještě pondělní demonstraci. Při ní jsem u Kaňkova paláce jako první zvolal: „Advokáti za právo!“ a byl jsem dalšími následován. Do Modré jsme pak kolem půlnoci Eviným autem odjeli.
Jaká panovala na Slovensku atmosféra? V čem byla odlišná od té v Praze, z níž jste na školení odjel?
V Modré, dá se říci, o pražských událostech snad jen něco tušili. Nebylo pak divu, že hned úterní dopolední přednáška Pavola Erbena o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (předchůdce SJM) se proměnila v líčení toho, jak 17. listopadu proběhla demonstrace a co se dělo v následujících dnech. Večer jsme pak v Modré šli do nočního podniku, kde hrála hudba a tancovalo se. Byli tam převážně horníci z Ostravy, kteří měli v Modré rekreační zařízení. Vzal jsem tam zelenou stokorunu, dal ji na podiu primášovi a požádal ho, aby mi půjčil mikrofon. Prvá slova byla: „Máme toho dost!“ a následovaly informace o pražských událostech, kterým však někteří ještě nevěřili a považovali je za provokaci. V debatním duchu pak pokračovalo „školení“ i ve středu. Hned ráno jsme se s Petrem Medunou rozhodli, že pojedeme do Bratislavy, kde bylo očekáváno vystoupení Alexandera Dubčeka na Náměstí SNP. Ne všichni se však chtěli přidat, vzpomínám si, že jedna ze slovenských koncipientek mě varovala slovy: „Standa, nejazdi tam, veď ťa zastrelí.“ Nenechal jsem se samozřejmě přesvědčit a vyslechl s dalšími Dubčekův projev. Nutno říci, že publikum se nám zdálo oproti Praze poněkud zaražené, a tak jsme se je snad i úspěšně snažili rozhýbat voláním již známých hesel přeložených do slovenštiny. Do Modré jsme se vrátili v očích těch, kteří v Bratislavě nebyli, jako hrdinové. Ne však v očích všech. Pro jednu koncipientku si večer přijel v šestsettřináctce otec, náměstek slovenského ministra vnitra, který její odvoz komentoval tím, že ji přece nemůže nechat v takovém doupěti reakce.
Jak probíhaly další dny a týdny po návratu ze školení?
Čtvrteční návrat byl návratem do zcela jiné Prahy, než z jaké jsme odjížděli. Panovala zde sounáležitost a naděje. Lidé chtěli být spolu a debatovat o tom, jak to dopadne a co nás čeká. Byli jsme pak i na manifestacích na Letné. Vybavuji si, jak jeden z účastníků v tehdy tuzexové „šusťákové“ soupravě natáčel průběh videokamerou, a blesklo mi hlavou, že od nabytí svobody si asi slibujeme každý něco jiného. Kromě toho však justice a advokacie fungovaly dál, a tak jsem mimo jiné stihl být poslán do substituce na obhajobu klientů, stíhaných pro opuštění republiky dle dnes již pověstného ustanovení § 109 trestního zákona. Byla to moje první a naštěstí poslední sto devítka. Čekal jsem v Jagellonské v půl deváté ráno před jednací místností, kde se mělo odehrát hlavní líčení, až asi ve tři čtvrtě na devět šel kolem předseda senátu a divil se, co tam dělám, vždyť na tyto věci se přece nechodí a „vyřizují se od stolu“. Trval jsem na tom, aby hlavní líčení proběhlo, a tak mi bylo řečeno, abych přišel v jednu hodinu. V rámci obhajoby jsem namítl, že klienti již nemusejí být mezi živými, a trestní stíhání by mohlo proto být zastaveno. Následoval ještě v prosinci odsuzující rozsudek, do něhož jsem po vyhlášení ohlásil odvolání, a tak klienti nestihli být do amnestie prezidenta Havla odsouzeni. Právníci a advokáti byli však od 17. listopadu vyhledáváni i z jiných důvodů, a to jak k vysvětlování toho, co se děje, tak k poskytování právních rad těm, kdož se v situaci zcela neorientovali. Jak známo, na 27. listopadu byla naplánována dvouhodinová generální stávka. Se zvěčnělým advokátem a přítelem Pavlem Valouškem jsme poskytovali v Mánesu bezplatné právní poradenství a ke mně přišla paní, která měla obavy z toho, že v případě, že by stávkovala, přijde o zaměstnání. Vybavily se mi náhle tzv. norimberské zákony, a tak jsem jí vysvětlil, že z hlediska pozitivního práva a jeho pokřivené aplikace by sice mohla o zaměstnání přijít, ale z hlediska přirozeného práva a povinnosti utlačovaného národa povstat, jak je to uvedeno i v Prohlášení nezávislosti USA, by se do stávky měla zapojit. Paní mě k mé radosti ubezpečila, že jsem ji přesvědčil a že se ke stávce připojí…
Vzpomínáte i na momenty, kdy se začalo s obnovováním svobodné advokacie?
Nelze se divit, že advokacie byla jednou z prvních, kde se započala transformace právního řádu. Zcela jednoznačně nejvýznamnější roli sehrál Karel Čermák a tým advokátů kolem něho. Dagmar Burešová byla jmenována ministryní spravedlnosti, Jirka Balaštík jejím náměstkem. O budoucnosti advokacie se však nepochybně diskutovalo ve všech tehdejších poradnách. V Paláci Chicago, kde sídlila Advokátní poradna č. 1, se u Karla Čermáka scházeli ti, kteří připravovali text návrhu zákona o advokacii, konala se setkání advokátů, na nichž byly připravované změny diskutovány.
Jakou formou jste se na tomto procesu zúčastnil?
Svým způsobem mohu říci, že mi i tentokrát pomohl můj zájem o právní historii. Kolegové ze studia archivnictví, kteří pracovali v Archivu hlavního města Prahy, Jirka Pešek a Bohdan Zilynskyj, mi umožnili ve sborníku Documenta pragensia publikovat studii o pražských advokátech před sto lety, tedy tehdy v roce 1887. Měl jsem i proto k dispozici text advokátního řádu z roku 1868, který jsem na doporučení Ládi Kryma do Paláce Chicago přinesl, a tím na sebe tak trochu upozornil. V červnu 1990 jsem vykonal advokátní zkoušku a složil slib, do advokacie jsem 1. července 1990 vstoupil s číslem 817. Jardu Procházku, s nímž jsem prožil 17. listopad 1989, jsem měl krátce jako svého prvního koncipienta. Začal jsem se aktivně podílet na činnosti Komory, psal o advokátní tematice a od roku 1992 pravidelně přispívám do všech čísel Bulletinu advokacie. Na sněmu jsem byl 6. ledna 1994 zvolen náhradníkem představenstva, a mohl tak být nablízku jako „podržtaška“ Karla Čermáka, být u sloučení s komerčními právníky, u dramatického projednávání návrhu zákona o advokacii v letech 1995-1996, u mezinárodních aktivit české advokacie. Mohu prostě uzavřít, že mnohé pamatuji, a něco z toho jsem i použil pro monografii Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, takže mohu i „odkázat na písemné vyhotovení“.
Závěrem prosím zhodnoťte těch 35 let…
Ocitli jsme se tam, kde jsme mnozí toužili být. Osobně jsem před dvěma lety mohl říci, že jsem stejně dlouhou dobu prožil v totalitě na jedné a ve svobodě na druhé straně. Délka života prožitá v demokracii a právním státě se mi prodlužuje a nepřeju si, aby se jakákoliv forma totality vrátila. Dej Bůh, abych měl dost sil připomínat, jak bychom si měli vážit toho, čeho jsme počínaje 17. listopadem 1989 dosáhli. To, co se dnes může mladé generaci zdát být od nepaměti samozřejmostí, je pro řadu přemýšlivých příslušníků mojí generace nesmírně krásným výdobytkem, který bychom měli navěky chránit, abychom o vždy křehké, leč trvalé hodnoty nepřišli…
Děkuji za rozhovor!
Text a foto: Hana Rýdlová
