Rozhovor
Studium práv je v jejich rodině tradicí. Možná i proto šel rodák z jihomoravských Boskovic David Uhlíř namísto vysněné architektury studovat na pražskou právnickou fakultu. V roce 1983 složil advokátní zkoušky a od té doby se věnoval advokacii, dlouhé roky působil i v představenstvu Komory. Kontakt s advokacií a ČAK neztratil ani v době svého „angažmá“ u Ústavního soudu, které započalo v prosinci 2014. Zůstal totiž členem Zkušební komise ČAK pro advokátní zkoušky a zkoušky způsobilosti pro obor občanské, rodinné a pracovní právo. Právě dnes 10. prosince 2024 jeho působení ve funkci ústavního soudce končí. Deset let uteklo jako nic a jak řekl v rozhovoru pro Advokátní deník, chtěl by se do advokacie a k práci v představenstvu České advokátní komory opět vrátit.
Dlouhé roky jste působil jako advokát, dokonce jste byl místopředsedou ČAK, a poté jste „den ze dne“ přešel k Ústavnímu soudu. Jak Vám šla proměna z advokáta na soudce? A co s sebou přinesla?
Proměna advokáta v soudce je v zásadě radostná, zvlášť pak proměna v soudce ústavního. Přestane Vám nepřetržitě zvonit mobil, v noci se nebudíte hrůzou, jestli jste nezmeškali nějakou lhůtu, a stravenky dostáváte, místo abyste je museli kupovat zaměstnancům kanceláře. To jsou ty vnější znaky. Vnitřní proměna je náročnější, zatímco jako advokát hledáte spravedlnost pro svého klienta, jako soudce prostě hledáte spravedlnost. Nemůžete se na navrhovatele dívat jako na svého klienta a hledat argumenty jen pro jednu stranu. Máte najednou velkou zodpovědnost, protože své případné špatné rozhodnutí nemůžete svést na nikoho jiného. Na druhou stranu, o svém názoru přesvědčujete jen kolegyně a kolegy soudce, což je snazší, než jako advokát často přesvědčovat celý justiční systém. Jak si to jako soudce rozhodnete a napíšete, takové to máte.
Za poslední dva roky se zásadním způsobem obměnilo složení týmu soudců Ústavního soudu. Nyní je profesně velmi pestré – vedle soudců a odborníků z akademického prostředí přišli na soud i dva advokáti, Lucie Dolanská Bányaiová a Milan Hulmák, v advokacii působila i stávající místopředsedkyně soudu Veronika Křesťanová. Jaký je podle Vás přínos advokátů do rozhodovací praxe soudu?
Výhoda advokátů je obecně v tom, že mají sice méně zevrubné znalosti o nějaké speciální otázce, ale mohou vidět věci v širších souvislostech.
Která z kauz, jež na Ústavní soud napadly, byla z Vašeho pohledu nejobtížnější na rozhodnutí? Byl jste s kolegy zajedno, anebo jste měl jiný názor?
Každý rok přinesl nějakou komplikovanou kauzu nebo soubor problémů. Rozhodování v covidových věcech bylo obtížné a pod velikým tlakem, měli jsme všichni pocit, že zrušením některých vládních omezení bychom mohli způsobit újmu na zdraví tisícům lidí. Zákon o Ústavním soudu vznikal dřív, než zákon o bezpečnosti České republiky a krizový zákon, takže postrádá potřebnou zvláštní úpravu pro přezkum usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu a následná opatření státní správy. Ústavní soud se k této věci postavil velmi zdrženlivě. V disentu tří soudců k nálezu Pl. ÚS 8/20 jsme proto napsali: „Ústavní soud, který je oprávněn Ústavu vykládat, měl možnost pravidla omezení základních práv za stavu nouze vyložit, a to nejen pro plynoucí hodinu, nýbrž zejména pro budoucnost. Tuto příležitost promarnil.“
Na který případ či nález Vy osobně nikdy nezapomenete? A proč?
Určitě nezapomenu na kauzu paní Zdeny Mašínové a některé další kauzy, kdy jsme řešili nápravu starých křivd. Je jasné, že napraveno nemohlo být všechno, ale považuju za smutné, že tyto věci opakovaně musí řešit Ústavní soud i po pětatřiceti letech.
Jsou kauzy, které jsou – s ohledem na nález a jeho další vliv na rozhodovací praxi – zásadní, a přesto uniknou pozornosti veřejnosti. A pak jsou ty mediálně známé. Jak vnímají soudci Ústavního soudu aktuální roli médií v Česku, resp. v právním státě?
Mediální referování o rozhodování soudů je důležité, novinářů, kteří věcem práva rozumí do hloubky a kteří chtějí veřejnosti vysvětlit, jak a proč soud rozhodl, není mnoho. Velmi si jich vážíme.
Máte za sebou deset let velmi náročné práce, kdy jste svůj čas dělil minimálně na dvě části – ten strávený v Brně a ten „pražský“. Jak se těšíte Vy a Vaše rodina na Váš návrat do Prahy?
Hlavně se na můj návrat do Prahy těší moje rodina, se kterou jsem trávil posledních deset let tak málo času. Brno mi docela přirostlo k srdci, našel jsem si tady řadu nových dobrých přátel a doufám, že s nimi zůstanu i nadále v kontaktu.
Jaké jsou další kariérní plány nyní již bývalého soudce Ústavního soudu Davida Uhlíře na příštích, řekněme, deset let?
Vracím se do advokacie, chci se věnovat hlavně civilnímu právu. Pokud o to bude zájem, chci pokračovat s výukou na právnické fakultě. Zajímavé možnosti skýtá umělá inteligence, i když její užití v právu je zatím velmi problematické. Chci se také vrátit k práci v představenstvu Komory.
Děkuji za rozhovor!
Hana Saitzová
Foto: archiv ČAK a ÚS/Vladimír Novotný
