Advokátní tarif
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, která vstoupila v účinnost 1. ledna 2025, zčásti narovnává nepřiměřeně nízkou mimosmluvní odměnu v případech, kdy byla dle původního znění advokátního tarifu určena paušální částkou, ačkoli skutečná hodnota/cena věci nebo práva, jíž se právní úkon týkal, byla mnohonásobně vyšší.
Konkrétně jde o případy, pro které dosud § 8 odst. 4 vyhlášky stanovil paušální tarifní hodnotu 50 000 Kč, a to ve věcech:
- osobnostních práv, ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, a ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů nebo podle právních předpisů o ochraně průmyslového a jiného duševního vlastnictví, s návrhem na náhradu nemajetkové újmy,
- žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního,
- určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k nemovité věci.
Z této tarifní hodnoty soudy vycházely při rozhodování o nákladech řízení procesně úspěšnému účastníkovi, a to např. i v případech, kdy byla žalobou požadována náhrada nemajetkové újmy, a byla tedy zjistitelná hodnota předmětu sporu, nebo v případech, kdy se v soudním řízení správním řešily daňové otázky, a opět bylo bez dalšího jasné, jaká peněžitá částka (daň či její příslušenství) je předmětem správního řízení.
Od roku 2013, kdy Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku, tedy vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., chybí vyhláška, k níž bylo Ministerstvo spravedlnosti zmocněno zrušeným § 374e písm. c) o. s. ř. Právo na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi je součástí práva na spravedlivý proces. Ve shora popsaných případech se však uměle vypočtená náhrada nákladů ani zdaleka neblížila standardním nákladům, které účastník sporu zpravidla na zastoupení advokátem vynaloží.
Znamená to, že advokát nemohl ekonomicky přistoupit na to, že bude klienta zastupovat za honorář ve výši přiznaných nákladů řízení, a jeho klient tak nesl valnou část nákladů ze svého, ačkoli mu občanský soudní řád garantuje, že má na náhradu nákladů nezpochybnitelné právo. Hrubý nepoměr mezi přiznanými náklady řízení a hodnotou sporu ostatně v cit. nálezu kritizoval i Ústavní soud, byť se v nálezu zabýval tím, že přiznané náklady převyšují ty, které byly skutečně vynaloženy. V dalších nálezech pak Ústavní soud zdůraznil nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem a dovodil, že pokud by obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které by mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů procesně úspěšného účastníka, porušil by svým postupem právo na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4012/18).
V poslední době kritizoval paušální tarifní hodnotu Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22, kdy konstatoval: „Účastníkům a jejich právním zástupcům nemůže být k tíži nekoncepční pojetí výpočtu odměny za právní zastoupení, které nezohledňuje právní a skutkovou složitost konkrétních i typizovaných sporů. Ústavní soud neshledává přesvědčivý důvod, proč by v ‚jednoduchém‘ majetkovém sporu o zaplacení neuhrazené faktury měla být odměna počítána z mnohdy milionových částek, zatímco v případech zásahu do přirozených práv člověka, konkrétně ve složitých medicinských sporech, jako tomu je v nynější věci, by měla být vypočtena z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Taková disproporce v ohodnocení majetkových a nemajetkových sporů z pohledu náhrady nákladů řízení se nejeví přiměřená. Ústavní soud na tomto místě nehodnotí vhodnost či rozumnost takového řešení: je především na zákonodárci, aby zajistil naplňování základního práva jednotlivců na efektivní soudní ochranu.“
Původní ambice České advokátní komory při vyjednávání novely advokátního tarifu byly vyšší. Žádali jsme, aby se tarifní hodnota řídila vždy hodnotou předmětu sporu. Pouze ve věcech, které se vztahují k nemovité věci, právu průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, ve věcech svěřenských fondů, obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, se tarifní hodnota měla stanovit ve výši 1 000 000 Kč. Při zastupování ve správním řízení, vč. řízení daňového, a ve správním soudnictví měla být tarifní hodnota určena předmětem řízení, lze-li jej vyjádřit penězi. Pokud by nešlo předmět řízení vyjádřit penězi, nebo by šlo jeho hodnotu zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, měla se za tarifní hodnotu považovat částka 50 000 Kč; v případech, kdy by bylo předmětem řízení právo k nemovité věci nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, měla být tarifní hodnota určena v částce 1 000 000 Kč.
Do novely vyhlášky se tyto ambice promítly jen zčásti. V případě určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné, jde-li o obchodní závod, nemovitou věc nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, je dle § 9 odst. 4 písm. a) tarifní hodnota zvýšena na 113 000 Kč. Pokud půjde o věc penězi ocenitelnou, toto pravidlo se neuplatní a bude se postupovat podle § 9a advokátního tarifu.
Naše návrhy na to, aby byla tarifní hodnota určena hodnotou peněžitého plnění, které je v řízení požadováno, byly vyslyšeny jen napůl. Zásadně se u níže uvedených řízení vychází z hodnoty peněžitého plnění, současně je však v § 9a advokátního tarifu stanovena maximální tarifní hodnota ve výši 500 000 Kč. Ačkoli zástupci justice vyjádřili obavy, aby kvůli rozhodování o nákladech řízení nemuseli zajišťovat znalecký posudek nebo revizní znalecký posudek k ocenění předmětu řízení, tyto obavy nesdílím. Naopak považuji za nonsens, pokud by v řízení o vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovité věci bez právního důvodu bylo povinností zjistit hodnotu tohoto obohacení ze znaleckého posudku a z něj pak i určovat náhradu nákladů řízení, a v řízení o určení vlastnictví k nemovité věci, jež bude zpravidla skutkově i právně výrazně složitější, se nevycházelo z hodnoty této nemovité věci, ale z částky 113 000 Kč a postupovalo se podle § 9 odst. 4 písm. a).
Jedná se v první řadě o věci osobnostních práv, ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, a ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů, je-li současně uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy. Do této skupiny budou spadat např. spory pacientů s poskytovateli zdravotních služeb o náhradu nemajetkové újmy na zdraví a na ztížení společenského uplatnění, spory těch, kteří byli dotčeni na svých právech nepravdivou informací zveřejněnou v tisku nebo porušením předpisů o ochraně osobních údajů. Z vymezení vyplývá, že jde v drtivé většině o odborně náročná témata, a hodnota právní služby poskytované advokátem je nepochybně vysoká.
Druhou skupinu tvoří věci vyplývající z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně průmyslového a jiného duševního vlastnictví s návrhem na náhradu nemajetkové újmy. Zde se rovněž bude vycházet z hodnoty předmětu věci s horní hranicí 500 000 Kč. Výjimku představuje případ, kdy se jedná o vztah mezi podnikateli – v tomto případě horní hranice neplatí a tarifní hodnota vychází z hodnoty věci nebo práva, kterého se úkon týká.
Stejný postup, tedy stanovení tarifní hodnoty hodnotou předmětné věci nebo práva, a s omezením na 500 000 Kč, se uplatní i ve věcech týkajících se nekalé soutěže, budou-li spojeny s návrhem na přiměřené zadostiučinění. Rovněž v těchto případech se horní hranice nevztahuje na věci týkající se vztahu mezi podnikateli.
Další skupinou věcí, pro které se tarifní hodnota stanoví ve výši hodnoty věci nebo práva, avšak s horní hranicí ve výši 500 000 Kč, tvoří určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o obchodní závod, nemovitou věc nebo právo z průmyslového nebo duševního vlastnictví.
Preferenční stanovení tarifní hodnoty, a to ve prospěch státu, se týká věcí vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí nemajetkové újmy. Tarifní hodnota se stanoví ve výši přiznané náhrady, avšak s omezením na nejvýše 500 000 Kč. V případě, že náhrada nemajetkové újmy nebyla požadována nebo nebyla přiznána, činí tarifní hodnota 30 000 Kč. S odvoláním na nález Ústavního soudu zmíněný v úvodu mého příspěvku je v těchto případech omezení tarifní hodnoty hodně diskutabilní. Náhrada nemajetkové újmy je totiž v těchto případech přiznávána jen v případě, že ze strany státu došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud je pochybení státu v těchto věcech tak výrazné, že bude přiznána náhrada nemajetkové újmy v částce přesahující 500 000 Kč, není podle mého názoru důvod, aby byl stát chráněn a nemusel nést plnou náhradu nákladů řízení.
Speciální úpravu má určení tarifní hodnoty v případě zastupování při správě daní. Zde se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci či práva, nejvýše však 500 000 Kč. Stejné pravidlo platí i ve věcech žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního, jde-li o rozhodnutí vydané správcem daně. V případě, že nejde hodnotu věci či práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, činí tarifní hodnota ve věcech správy daní 75 000 Kč a ve věcech žalob a kasačních stížností týkajících se rozhodnutí správce daně 113 000 Kč. Cum grano salis platí i v těchto věcech to, co bylo uvedeno k omezení tarifní hodnoty v případě náhrady újmy za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státu. I v těchto případech je účastník řízení úspěšný v případě, že se ukáže, že postup správce daně byl nezákonný. Není proto důvod, aby byl privilegován oproti jiným procesně neúspěšným účastníkům řízení.
Je proto otázkou budoucnosti, kdy se první z úspěšných účastníků obrátí na Ústavní soud s návrhem, aby omezení tarifní hodnoty částkou 500 000 Kč zrušil jako neústavní a v rozporu s právem na spravedlivý proces.
JUDr. Monika Novotná
působí jako advokátka a místopředsedkyně České advokátní komory.
Foto: redakce AD
