Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozsudku, č.j. 25 Cdo 3770/2023 – 194, opětovně vyjádřil k povinnostem advokáta při poskytování právních služeb. Advokátní deník proto požádal advokáta a člena představenstva ČAK Radima Miketu o komentář, neboť je vhodné na uvedené rozhodnutí a v něm obsažené myšlenky, které by měly být vodítkem a určitým mementem pro řádný výkon advokacie, upozornit.
Pro níže uvedené závěry je třeba krátce popsat skutkové okolnosti a časově je zařadit. Advokátka byla žalována svým bývalým klientem, za něhož v předchozím řízení uplatňovala nárok na odškodnění podle § 669 obchodního zákoníku, a to ve výši 50 % hodnoty průměrných ročních odměn. V průběhu řízení (11. 8. 2016) klient zaslal advokátce sdělení, že v obdobné věci byl jeho kolegyni přiznán nárok ve výši 75 % průměrných ročních odměn za posledních pět let. Zaslal i příslušný rozsudek s tím, že by určité argumentace a odůvodnění rozsudku mohli použít v jeho vlastní věci. Pokyn, že by žaloba měla být rozšířena, však zpráva neobsahovala a ten byl klientem dán až 1. 3. 2017. Advokátka klienta poučila, že by nárok již mohl být v této chvíli promlčen a následně žalobu rozšířila na odškodnění v rozsahu 75 %. Nároku klienta bylo vyhověno v celém rozsahu a až následně na zásah Nejvyššího soudu k dovolání protistrany, byly rozsudky zrušeny a následně byla žaloba v rozsahu rozšíření o 25 % zamítnuta z důvodu promlčení. Dlužno zdůraznit, že k promlčení nároku v rozšířené části mělo dojít již 28. 2. 2017, tedy ještě předtím, než byl advokátce udělen pokyn k rozšíření žaloby.
Následně klient vůči advokátce uplatnil nárok spočívající v tom, že protistraně musel vrátit 25 % odškodnění včetně příslušenství a část nákladů řízení. Nelze pominout, že v řízení bylo zjištěno, že se klient ve věci velmi dobře orientoval, důležité otázky nenechával na rozhodnutí advokátky, naopak jí veškerá podání připomínkoval, přesně specifikoval své požadavky a rozhodoval i o detailech vedení soudního řízení. Jestliže dal pokyn k rozšíření žaloby až 1. 3. 2017 a nikoliv dříve, cítila se být advokátka takovým pokynem vázána.
Okresní i krajský soud nárok uplatněný vůči advokátce zamítly, právě s přihlédnutím k pokynu klienta a jeho angažmá ve sporu a spornosti v otázce počátku běhu promlčecí doby. Dle těchto soudů nebylo možno klást na advokátku nepřiměřené požadavky, neboť v původním řízení jí daly za pravdu, jak soud I. stupně, tak soud odvolací a ke změně právního názoru došlo na zásah soudu dovolacího.
Tyto zamítavé rozsudky byly napadeny dovoláním a Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Zdůraznil, že advokát má jak povinnost tzv. znalostní a je jeho povinností vědět a znát konkrétní problematiku, zejména je vyžadována znalost oboru, kterého se mandát dotýká. V době, kdy mohl být nárok rozšířen, již byla judikatura ve vztahu k promlčení nároku známa a advokátka se jí měla řídit. Současně byla zdůrazněna i tzv. ověřovací povinnost advokáta, která zahrnuje nezbytnost vyjasnit s klientem všechny otázky relevantní pro posouzení věci a postup v daném případu. Pokud z pokynu klienta nebylo možno jednoznačně dovodit, zda má advokátka žalobu rozšířit či nikoliv, bylo její povinností nejen ověřit důvodnost nároku, ale zejména vyžádat si informovaný pokyn klienta.
V konkrétním případě tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že advokátka nejpozději v okamžiku, kdy získala informaci o rozsudku v obdobné věci, a i jen možnosti rozšíření žaloby, bylo její povinností vyžádat si pokyn klienta a informovat jej o riziku možného promlčení nároku v budoucnu.
Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak znovu doplňuje pohled na znalostní, ověřovací a poučovací povinnosti advokáta, přičemž je patrno, že je po advokátovi požadováno větší znalostní penzum, než kterým v dané chvíli disponoval okresní, potažmo krajský soud. Nejvyšší soud také setrvává na svých závěrech v tom, že po advokátovi je vyžadována znalost judikatury v konkrétní věci. Dále pak je zdůrazňována odbornost advokáta v tom směru, že právě jeho tíží povinnost, aby dostatečně zjistil a ověřil pokyn klienta. V případě pochybností je povinností advokáta tento pokyn vyžádat poté, co bude klient dostatečně poučen o všech souvislostech. Ověřovací povinnost advokáta se tak úzce pojí s jeho povinností poučovací.
Domnívám se, že je na místě, aby advokátní veřejnost vzala rozhodnutí a závěry v něm uvedené na vědomí, neboť judikatura klade a zřejmě nadále bude klást na hloubku a šíří povinností a znalostí advokáta značné nároky, mající v konečném důsledku odraz v posuzování předpokladů odpovědnosti advokáta.
JUDr. Radim Miketa, advokát a člen představenstva ČAK
Foto: redakce AD
