Nejvyšší správní soud rozsudkem vyhověl kasační stížnosti veřejného ochránce práv, který žalobou ve veřejném zájmu brojil proti umístění stavby výškové budovy Šantovka Tower v Olomouci. Nejvyšší správní soud již podruhé zrušil usnesení krajského soudu, který neshledal prokázání závažného veřejného zájmu. Žaloba veřejného ochránce práv se nyní vrací ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který je zavázán žalobu věcně projednat a napadené územní rozhodnutí i zrušit.
Veřejný ochránce práv podal žalobu ve veřejném zájmu již v roce 2020. Namítal v ní mimo jiné, že v řízení rozhodovali úředníci, kteří byli systémově podjatí. Nejvyšší správní soud rozhodl v této věci poprvé v lednu 2024 (rozsudek čj. 1 As 174/2022-92), kdy zrušil usnesení krajského a zavázal jej k provedení důkazů týkajících se této námitky. Krajský soud následně dokazování doplnil a v nyní napadeném usnesení dospěl k závěru, že veřejný ochránce práv neprokázal závažný veřejný zájem na podání žaloby, což je podmínkou jeho aktivní legitimace. Krajský soud proto žalobu opětovně odmítl.
Nejvyšší správní soud v dnešním rozsudku dospěl k opačnému závěru. V územním řízení podle něj byla překročena tzv. nadkritická míra systémového rizika podjatosti, a proto měli být všichni rozhodující úředníci stavebního úřadu (Magistrátu města Olomouce) vyloučeni pro podjatost. O žádosti o umístění stavby měl rozhodovat jiný stavební úřad.
Systémová podjatost je typem podjatosti, který primárně vyplývá z nastavení institucionálních vztahů ve veřejné správě. Jejím předpokladem je tzv. systémové riziko podjatosti. To existuje v řízeních, v nichž je úředník zároveň zaměstnancem obce či kraje, a přitom rozhoduje v přenesené působnosti (tedy jménem státu) o věci, která se obce či kraje přímo či nepřímo týká. Toto riziko v řízení o umístění stavby Šantovka Tower podle Nejvyššího správního soudu existovalo, neboť zaměstnanci města Olomouce (jak ti, kteří vydávali závazná stanoviska, tak ti, kteří se podíleli na konečném rozhodnutí) rozhodovali o záměru, ohledně kterého v roce 2010 město a investor uzavřeli tzv. Smlouvu o spolupráci. Ta se vztahovala také na záměr Šantovka Tower a jejím obsahem byly (přinejmenším podle výkladu investora i města) také práva a povinnosti smluvních stran směřující k uskutečnění tohoto záměru.
Pouze existence tzv. systémového rizika podjatosti není ovšem sama o sobě důvodem k vyloučení rozhodujících úředníků, je pouze signálem k větší opatrnosti a podezřívavosti. O jejich nepodjatosti lze totiž pochybovat, až pokud přistoupí další okolnosti, které v souhrnu překročí tzv. nadkritickou míru systémového rizika podjatosti.
Před zahájením řízení o umístění stavby investor informoval město Olomouc, že podle něj již dvakrát Smlouvu o spolupráci porušilo – nejdříve přijalo územní plán, v němž stanovilo výškovou regulaci, která by vylučovala uskutečnění záměru (tu ovšem následně soud zrušil), dále pak odmítlo zmocnit investora, aby jej v územním řízení zastupoval. Investor městu sdělil, že by podle něj mohl za tato porušení žádat po městu náhradu škody. Během územního řízení pak ještě jednou vyzval město k součinnosti. Ačkoli si město nechalo zpracovat právní rozbor svých závazků ze smlouvy, z veřejných vyjádření představitelů města i ze zápisů ze zastupitelstva města plyne, že její výklad nebyl pro město jasný a existovala obava z právní odpovědnosti města či dokonce jednotlivých zástupců města, kteří o záměru rozhodují.
Podjatost se přitom posuzuje na základě zdání nepodjatosti z pohledu nezávislého vnějšího pozorovatele. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že by se takovému pozorovateli mohlo jevit, že má město obavu z odpovědnosti za závazky ze Smlouvy o spolupráci a má tak silný ekonomický zájem na výsledku územního řízení. To vyvolalo pochyby o nepodjatosti jeho zaměstnanců. Podezření pak spatřoval také v charakteru stavby – její výšce a umístění blízko historického jádra města. Stavba totiž byla již od počátku kontroverzní, veřejně a protichůdně se k ní vyjadřovali jak lokální politici, tak odborníci.
Tyto okolnosti v souhrnu podle Nejvyššího správního soudu překročily tzv. nadkritickou míru systémového rizika podjatosti Magistrátu města Olomouce a všichni jeho úředníci měli být vyloučeni z rozhodování, což se ovšem nestalo. O umístění stavby tak rozhodovali podjatí úředníci.
Nejvyšší správní soud označil systémové riziko podjatosti za skutečně zásadní vadu správního řízení. Na dodržení principu nestrannosti a nepodjatosti rozhodujícího správního orgánu přitom existuje závažný veřejný zájem, který veřejný ochránce práv v řízení o žalobě prokázal. Krajský soud nyní po rozsudku kasačního soudu musí přistoupit k věcnému posouzení žaloby. S ohledem na specifikum žaloby ve veřejném zájmu a na povahu systémové podjatosti krajský soud v dalším řízení napadené územní rozhodnutí zruší. Ostatní námitky, které veřejný ochránce práv v žalobě uplatnil, totiž musí nejdříve posoudit a rozhodnout o nich jiný (nepodjatý) správní orgán.
Informace k rozsudku ze dne 29. 1. 2025 ve věci sp. zn. č. j. 1 As 146/2024. Celý rozsudek najdete na www.nssoud.cz, úřední deska.
Zdroj: NSS
Foto: NSS
