Soudní dvůr EU zveřejnil svůj rozsudek ve věci C-157/23 | Ford Italia, podle nějž platí, že dodavatel může být považován za výrobce, pokud se jeho název shoduje s ochrannou známkou uvedenou výrobcem na výrobku. Za účelem zajištění ochrany spotřebitele může být společná a nerozdílná odpovědnost dodavatele a skutečného výrobce vadného výrobku založena i v případě, že tento dodavatel sám neuvedl na tomto výrobku svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak.
V červenci 2001 zakoupil spotřebitel motorové vozidlo značky Ford od společnosti Stracciari, která je prodejcem této značky v Itálii. Vozidlo bylo vyrobeno společností Ford Wag se sídlem v Německu a poté bylo dodáno prodejci prostřednictvím společnosti Ford Italia, která v Itálii distribuuje vozidla značky Ford. V prosinci 2001 byl spotřebitel účastníkem dopravní nehody, při níž nefungoval airbag. Podal tedy proti prodejci a společnosti Ford Italia žalobu za účelem získání náhrady škody, kterou utrpěl z důvodu vady vozidla. Společnost Ford Italia tvrdila, že není odpovědná za vadu airbagu, protože vozidlo nevyrobila.
Italský kasační soud má pochybnosti ohledně výkladu definice pojmu „výrobce“ obsaženého ve směrnici o odpovědnosti za vadné výrobky 1. Klade Soudnímu dvoru otázku, zda dodavatel vadného výrobku musí být považován za „osobu, která vystupuje jako výrobce“ ve smyslu této směrnice, i když dodavatel na tomto výrobku fyzicky neuvedl svůj název, ale ochranná známka, kterou na výrobku uvedl výrobce a která odpovídá názvu tohoto výrobce, se shoduje s rozlišovacím znakem názvu dodavatele.
Soudní dvůr uvedl, že se pojem „osoba, která vystupuje jako výrobce“, stanovený ve směrnici, nevztahuje pouze na osobu, která na výrobku fyzicky uvedla svůj název, ale musí zahrnovat rovněž dodavatele, pokud jeho název nebo jeho rozlišovací znak odpovídá názvu výrobce a názvu, ochranné známce nebo jinému rozlišovacímu znaku uvedenému na výrobku. V obou těchto případech totiž dodavatel využívá této shody, aby se spotřebiteli představil jako osoba odpovědná za jakost výrobku a vyvolal u spotřebitele očekávání srovnatelné s očekáváním, které by měl, kdyby byl výrobek prodáván přímo výrobcem. Pokud by tato druhá kategorie nebyla zahrnuta do tohoto pojmu, vedlo by to k omezení rozsahu pojmu „výrobce“ a k ohrožení cíle směrnice, zejména ochrany spotřebitele.
Soudní dvůr dodal, že za účelem zajištění ochrany spotřebitele unijní normotvůrce dbal na to, aby odpovědnost „každé osoby, která vystupuje jako výrobce“, byla založena stejně jako odpovědnost „skutečného“ výrobce. Navíc spotřebitel musí mít možnost uplatňovat nárok na plnou náhradu škody od kterékoli z nich, jelikož jejich odpovědnost je společná a nerozdílná. Ochrana spotřebitele by nebyla dostatečná, pokud by distributor mohl spotřebitele „odkázat“ na výrobce, kterého spotřebitel nemusí znát.
Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na www.curia.europa.eu v den vyhlášení.
Zdroj: Soudní dvůr EU
Ilustrační foto: canva.com
1 Směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky. Směrnice stanoví, že výrobce je odpovědný za škodu způsobenou vadnými výrobky. Pojem „výrobce“ označuje výrobce konečného výrobku, výrobce součásti, jakož i výrobce každé suroviny. Kromě toho tento výraz zahrnuje „každou osobu, která vystupuje jako výrobce“ tím, že na výrobku uvede svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak.
