Ústavní soud zveřejnil dne 27. listopadu 2024 nález sp. zn. Pl. ÚS 16/24, týkající se ústavnosti zákonné úpravy, podle které se doba čerpání mateřské a rodičovské dovolené sice započítává do rozhodné doby pro stanovení koeficientu určujícího výši soudcovského platu, avšak současně u soudců s druhým platovým koeficientem (mezi šestým a osmým rokem právní praxe) podmiňuje postup do třetího koeficientu třemi lety výkonu funkce soudce, do které ale mateřskou a rodičovskou dovolenou takto započíst nelze. U těch, kteří obléknou talár až poté, co budou mít praxi delší než 8 let, nemá mateřská a rodičovská dovolená žádný negativní vliv na růst platu a započítává se bezvýjimečně. Ústavní soud se v této souvislosti zabývá tím, zda je toto odlišné zacházení dopadající zejména na ženy (matky)-soudkyně v rozporu se zákazem diskriminace.
Navrhovatelem je Okresní soud pro Prahu 10, který by musel napadené ustanovení aplikovat v souvislosti s žalobou soudkyně na doplacení platu. Obvodní soud považuje § 31 odst. 5 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, za svévoli zákonodárce. Z poskytnutých údajů je zřejmé, že na mateřskou a rodičovskou dovolenou v justici odchází zásadně ženy. Napadené ustanovení je tak diskriminační vůči ženám a rodičkám zároveň. Pro způsobenou nerovnost přitom neexistuje žádné racionální odůvodnění.
Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová) návrhu vyhovělo a dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv zrušilo § 31 odst. 5 v textu „do níž se nezapočítávají doby uvedené v odst. 4“ zákona č. 236/1995 Sb., jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou.
Napadené ustanovení se do právního řádu dostalo v době, kdy byl minimální věk pro jmenování soudcem 25 let (aktuálně je to 30 let) a kdy nebyly zákonem upraveny (byť možné byly i dříve) tzv. boční vstupy do justice, tedy vstupy z jiných než justičních profesí (např. z pozice advokáta). Napadené ustanovení sledovalo legitimní účel, ale vlivem novelizace podmínek vstupu do taláru, přestala být nerovnost s ním spojená ve vztahu k mateřské a rodičovské dovolené ospravedlnitelná (jinými náhradními dobami se Ústavní soud nezabýval).
Za současných podmínek ustanovení typicky dopadá jen na ženy. Specificky na skupinu žen, které hned po absolvování práv spojí svůj profesní život s prací u soudu a po jmenování soudkyní po dosažení 30 let věku neodloží mateřství a dříve než po třech letech souzení nastoupí na mateřskou a rodičovskou dovolenou. Ta se jim pak sice započte do celkové doby praxe, ale vlivem napadeného ustanovení se již nezapočetla do tříleté doby skutečného výkonu funkce, která je potřebná – spolu s praxí alespoň osmi let včetně mateřské a rodičovské dovolené – pro přestup z druhého do třetího koeficientu.
Tyto ženy, jejichž kariérní dráhu lze považovat za běžnou, se nemohly vyhnout zmíněným negativním dopadům napadeného ustanovení. Při původní nižší spodní věkové hranici pro jmenování soudce to však možné bylo. Soudkyně v minulosti, po jmenování po dosažení 25 let věku, nemusely odkládat mateřství a stihly před devátým rokem praxe skutečně soudit celé tři roky. Na osoby, které se soudci stanou až po osmi letech praxe (typicky po bočním vstupu z advokacie, ale i po delší než běžné praxi u soudu před jmenováním), napadené ustanovení vůbec nedopadne, i když budou čerpat mateřskou a rodičovskou dovolenou záhy po jmenování. Rozhodná pro ně bude jen celková délka právní praxe, do které se doba mateřské a rodičovské dovolené započítává, přičemž doba výkonu funkce soudce na koeficient již nebude mít vliv.
Ústavní soud v obecné rovině připustil zákonem založenou nerovnost, avšak pouze za předpokladu, že ji lze odůvodnit na základě ústavně akceptovatelných hledisek. Odlišné zacházení se týká se práva na spravedlivou odměnu za práci zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a svobod, přičemž nerovnost vyvolává „podezřelé kritérium“ pohlaví (jež zahrnuje i rodičovství) a případně též i věk. Takové opatření by mohlo být ústavně souladným pouze, sleduje-li legitimní cíl a obstojí-li v testu proporcionality. To však napadené ustanovení, jde-li o mateřskou a rodičovskou dovolenou, nesplňuje a porušuje tak zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny.
Zákonodárce měl nejpozději s novelou zákona o soudech a soudcích s bočními vstupy (ale patrně již při stanovení věkové hranice 30 let) upravit právní regulaci platů s ohledem na posun v tom, kdo bude začínajícím soudcem a jak má tedy být napadené ustanovení konstruováno. Obdobně mohla vláda reagovat na zahájení nynějšího řízení Ústavním soudem tak, že by iniciovala změnu právní úpravy. Nic z toho se však nestalo.
Nyní nešlo o případ, v němž by požadavek zpětného doplacení části platu vedl k ohrožení schopnosti státu plnit své funkce. Rozhodovací praxe sice obecně připouští, aby byla dána přednost právní jistotě a zachování současného právního stavu. Ve srovnání s požadavkem na plošné doplacení platů všem soudcům za rok 2022 však bude mít přiznání přednosti ochraně základních práv jednotlivců (soudkyň) v nynější věci mnohem menší dopad na rozpočet s ohledem na to, kolika osob se napadené ustanovení týkalo. Navíc povinnost doplacení se nemusí ani týkat všech soudkyň v rozhodném postavení, s ohledem na možné promlčení jejich práva.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/24 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: Pexels.com
