(+420) 731 001 877 makler@tomaskopa.cz
ÚS k odpovědnosti za zásah do práv při postupu non lege artis – Judikatura

ÚS k odpovědnosti za zásah do práv při postupu non lege artis – Judikatura

Reklama
Reklama

Ústavní soud vydal dne 26. listopadu nález sp. zn. III. ÚS 176/24, jímž vrací k soudu prvního stupně kauzu nezletilého chlapce, který byl do nemocničního ošetření přijat v závažném zdravotním stavu a v důsledku nesprávné léčby u něj došlo k poškození mozku. Správná diagnóza, onemocnění herpetickou encefalitidou, byla určena v důsledku nesprávného postupu zdravotnického zařízení pozdě, a pozdě byla proto také nasazena adekvátní léčba. Ačkoliv pacient léčbu přežil, ocitl se ve vegetativním stavu. Následná kvalita života, a především jeho důstojnost, byla zcela redukována. Přestože byl pacient do nemocničního zařízení přijat již se závažným onemocněním, je určujícím pro existenci příčinné souvislosti mezi pochybením nemocnice spočívající v pozdním nasazení léčby a výsledným zdravotním stavem pacienta takový stav, kterého poškozený mohl s převažující pravděpodobností dosáhnout při včasném nasazení správné léčby.

 

Původním žalobcem byl chlapec s trvalou újmou na zdraví. Nezletilý pacient se před soudy domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 15 000 000 Kč způsobené zásahem do jeho osobnostních práv ze strany nemocnice (a jejího ručitele). Žaloba stála na tvrzení, že nesprávným léčebným postupem zdravotníků bylo poškozeno zcela zásadním způsobem zdraví žalobce. Původní žalobce skončil ve vegetativním stavu a z jeho osobnostních práv zůstalo zachováno pouze právo na život samotný. Všechna ostatní práva (nejen na samotné právo na zdraví, ale i právo na lidskou důstojnost, rodinný život nebo právo na soukromí) byla porušena. Poškození zdraví původního žalobce způsobila v roce 2002 nemocnice (právní předchůdkyně první vedlejší účastnice) nesprávným (pozdním) stanovením diagnózy a pozdním zahájením léčby. Proti druhé vedlejší účastnici řízení (druhé žalované) byla žaloba podána z důvodu jejího ručitelského závazku.

V první fázi řízení soudy řešily převážně otázku promlčení uplatněného nároku a uzavřely, že nárok promlčen není. V říjnu 2015 původní žalobce zemřel a spor pokračoval s nynějšími stěžovateli jako právními nástupci původního žalobce. Nejvyšší soud potvrdil, že stěžovatelé jsou právními nástupci původního žalobce, jelikož řízení bylo zahájeno původním žalobcem a po jeho smrti se nárok stal součástí pozůstalosti po něm a stěžovatelé se tak stali jeho právními nástupci ve sporu. Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby stěžovateli krajský soud řízení do částky 13 000 000 Kč zastavil.

Ve druhé fázi krajský soud doplnil dokazování a zjistil následující: Chlapec byl přijat do nemocnice dne 26. 7. 2002, poté, co u něj bylo dne 24. 7. 2002 provedeno očkování tzv. trojvakcínou, s diagnózou ataka febrilních křečí. S ohledem na zdravotní stav chlapce a charakter opakovaných křečí měla být zvažována i jiná diagnóza a nad rámec vyšetření mělo být provedeno i vyšetření neurologické, aby se včas vyloučila infekce centrálního nervového systému. Při nevyloučení virového původu infekce mělo být zahájeno podávání antivirotik, což se nestalo. K neurologickému vyšetření došlo až čtvrtý den hospitalizace a výsledek nebyl dobře interpretován, jelikož infekce byla pokládána za bakteriální a chlapec byl léčen antibiotiky. Antivirotika byla nasazena až po přeložení do jiné nemocnice dne 1. 8. 2002.

Krajský soud uvedl, že pozdní nasazení antivirotické terapie bylo sice chybné, ale nelze je dát do příčinné souvislosti s výsledným stavem původního žalobce. Nesprávný postup nemocnice totiž nezpůsobil onemocnění herpetickou encefalitidou, touto infekcí se původní žalobce nakazil již před hospitalizací. Ani včasné nasazení antivirotik by nezaručilo jeho vyléčení bez následků.

Vrchní soud posléze rozhodnutí krajského soudu potvrdil.

Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Pozůstalí stěžovatelé se proto obrátili na Ústavní soud.

Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) ústavní stížnosti vyhověl a všechna rozhodnutí obecných soudů porušila právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto je Ústavní soud zrušil.

Předmětem přezkumu ze strany soudů bylo posouzení nesprávného lékařského postupu (postupu non lege artis) ve vztahu k zásahu do osobnostních práv pacienta (ochrana zdraví, soukromí, lidské důstojnosti).

Pro úspěch žaloby v medicínsko-právních sporech je klíčové shledat příčinnou souvislost mezi lékařským pochybením a špatným výsledným zdravotním stavem pacienta. Podle Ústavního soudu je pro určení příčinné souvislosti mezi pochybením nemocnice a výsledným zdravotním stavem pacienta určující, jakého zdravotního stavu pacient mohl s převažující pravděpodobností dosáhnout při správném postupu, tedy v tomto případě při včasném nasazení správné léčby. Pouze pokud by i při řádně zvoleném postupu nebylo možné s dostatečnou určitostí a mírou pravděpodobnosti předpokládat, že by stav pacienta byl jiný (lepší), lze uzavřít, že mezi pochybením zdravotnického zařízení a zdravotním stavem pacienta není příčinná souvislost.

Postup non lege artis na straně nemocnice je nesporný. Otázkou zůstávalo pouze to, zda tento postup zapříčinil zdravotní stav chlapce a vedl k zásahu do jeho osobnostních práv.

Obecné soudy se velmi podrobně zabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem zdravotnického zařízení a vzniklým následkem (újmou na zdraví). K zodpovězení otázky, do jaké míry byl postup non lege artis příčinou poškozeného zdraví původního žalobce, byl pořízen znalecký posudek. Z posudku vyplynulo, že ani včasné nasazení správné léčby (antivirotické terapie) by nemohlo s dostatečnou mírou pravděpodobnosti zaručit vyléčení pacienta bez následků.

V současné době však není prokázáno ani vyvráceno, zda s převažující pravděpodobností správná a včasná léčba mohla přispět k tomu, aby původní žalobce byl v lepším zdravotním stavu, a že by neupadl do vegetativního stavu s nutností trvalé hospitalizace v zařízení sociální péče. Tímto směrem mělo být vedeno dokazování obecných soudů a takto měly soudy nahlížet na nároky původního žalobce a pozůstalých stěžovatelů. To však soudy neučinily.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud, vrchní soud a krajský soud napadenými rozhodnutími porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu. Posuzováním příčinné souvislosti se obecné soudy budou zabývat znovu.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/24 je dostupný  ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: canva.com

 

0/5 (0 Reviews)
Reklama
Reklama
Odebírat články (NEWSLETTER)....nebojte žádný SPAM, ruku na to
Reklama
Reklama