Ústavní soud zveřejnil dne 28. listopadu 2024 nález sp. zn. Pl. ÚS 37/23 týkající se návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení části § 169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 80/2019 Sb., ve slovech „a pohledávky státu – správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace nebo povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty“. Plénum ÚS návrhu nevyhovělo, jak v nálezu konstatovalo, z práva na rovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva nelze dovodit absolutní zákaz privilegovaného postavení státu v insolvenčním řízení. Zvýhodnění státu v insolvenčním řízení oproti jiným, „soukromým“ věřitelům však musí být stanoveno výslovně zákonem a musí být „obhajitelné“, tedy musí obstát v testu proporcionality.
Navrhovatel napadené ustanovení považoval za rozporné s ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na rovnost účastníků v řízení. Konkrétně namítal, že finanční úřad v původním řízení žaluje na určení pořadí uplatněných pohledávek tak, že mj. pohledávka z titulu opravy daně z přidané hodnoty za listopad 2022 ve výši 1 438 106 Kč je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dříve přitom pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení upravoval § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 3. 2019. Již tehdy se uvedené ustanovení kritizovalo, protože neodůvodněně zakládalo státu jako věřiteli výhodnější postavení oproti jiným insolvenčním věřitelům.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) návrhu nevyhovělo, resp. jej zčásti zamítlo a zčásti odmítlo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze dovodit absolutní zákaz privilegovaného postavení státu v insolvenčním řízení, ale zvýhodnění státu oproti soukromým věřitelům musí být stanoveno explicitně zákonem a být „obhajitelné“, tedy musí obstát v testu proporcionality. Cílem či účelem posuzovaného privilegovaného postavení státu v insolvenčním řízení je snížit negativní dopady pro stát v souvislosti se zajištěním daňové neutrality při plnění povinností státu vyplývajících z unijního práva a řádného výběru daně.
Optikou testu proporcionality jde o legitimní cíl napadeného ustanovení [srov. bod 78 nálezu ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 26/16 (N 227/87 SbNU 597, č. 8/2018 Sb.)]. Jde-li o zhodnocení druhého kroku testu proporcionality, tedy potřebnosti, z argumentace navrhovatele ani dosavadní rozhodovací praxe neplyne jiné řešení, které by bylo stejně účinné, avšak šetrnější vůči postavení ostatních věřitelů v insolvenčním řízení. Neměly-li by posuzované pohledávky státu v insolvenčním řízení vedeným s dlužníkem privilegované postavení, daňovou zátěž by nesl sám stát, což by významným způsobem zasáhlo veřejné rozpočty. Jde-li o třetí krok, tedy hodnocení přiměřenosti v užším smyslu, tedy o hodnocení systémovosti přijatého řešení, napadené ustanovení se týká specifické situace vztahu insolvenčního dlužníka, jeho věřitele a orgánů finanční správy (srov. schéma v důvodové zprávě k čl. XVII zákona č. 80/2019 Sb.). Nejde tedy o paušální zvýhodnění typové skupiny pohledávek státu. Vznik této pohledávky rovněž přímo souvisí s úpadkem dlužníka, respektive je jeho přímým důsledkem. Z hlediska poměřování hodnot je pro Ústavní soud významné, že rovné postavení věřitelů v insolvenčním řízení, respektive insolvenční řízení samotné, má za cíl vyřešit socioekonomický problém úpadku dlužníka. Zde je pak relevantní argument, že primárním negativním jevem ve vztahu k pohledávkám ostatních insolvenčních věřitelů je počínání jejich dlužníka, který je v úpadku.
Jakkoli tento argument nijak nesnižuje relevanci (ústavní) ochrany vlastnického práva věřitelů insolvenčního dlužníka, nelze pominout, že stát zde vystupuje v roli jakéhosi zprostředkovatele řešení konfliktu těchto zájmů, které ze své povahy (mnohosti subjektů a omezených majetkových možností dlužníka v úpadku) nikdy nemohou být naplněny všechny zcela. Rozhodne-li se proto zákonodárce modifikovat zákonné nastavení řešení tohoto konfliktu a má k tomu pádné důvody, je třeba volit i jistou míru zdrženlivosti, protože jde svou podstatou o problematiku, u níž je třeba ponechat zákonodárci širší prostor pro uvážení. Ústavní soud přitom neshledal, že negativní jevy spojené s uplatněním napadeného ustanovení převyšují pozitiva z něj vyplývající.
Právní věty:
Z práva na rovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, ani z práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze dovodit absolutní zákaz privilegovaného postavení státu v insolvenčním řízení. Zvýhodnění státu v insolvenčním řízení oproti jiným, „soukromým“ věřitelům však musí být stanoveno výslovně zákonem a musí být „obhajitelné“, tedy musí obstát v testu proporcionality. Zákonodárce musí mít ponechán určitý prostor za účelem ochrany jiných ústavně chráněných zájmů či legitimního veřejného zájmu modifikovat postavení jednotlivých věřitelů v insolvenčním řízení, včetně postavení státu (fisku). Přitom však musí respektovat, že jde o výjimku, kterou je třeba náležitě odůvodnit a jejíž uplatnění musí být systémově udržitelné.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: canva.com
