Ústavní soud zveřejnil dne 19. listopadu 2024 nález sp. zn. I. ÚS 2003/24, týkající se snížení náhrady nemajetkové újmy o 100 000 korun v kauze ženy týrané partnerem. Jak stojí v nálezu ÚS, „ačkoliv krajský soud byl oprávněn přezkoumat i výrok o náhradě nemajetkové újmy, v části, kterou snížil výši stěžovatelce přiznané náhrady, byl jeho rozsudek pro stěžovatelku a k její tíži překvapivý, a tedy rozporný s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí ve smyslu níže uvedené judikatury Ústavního soudu.“ Tím došlo k porušení stěžovatelčiných práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v trestním řízení vystupovala jako poškozená. Okresní soud rozhodl tak, že obviněného uznal vinným z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, přečinu vydírání, přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a dále zločinu vydírání a omezování osobní svobody. Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin porušování domovní svobody a přečin krádeže ukončený ve stádiu pokusu, za něž byl dřívějším rozsudkem okresního soudu obžalovaný uznán vinným, okresní soud uložil obžalovanému souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a trest propadnutí věci. Dále okresní soud přiznal stěžovatelce jako poškozené trestným činem nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč. Se zbytkem nároku a s nárokem na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku okresního soudu se odvolal obžalovaný i státní zástupkyně. Krajský soud následně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Nově rozhodl tak, že obžalovanému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl let. Povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy pak snížil na 150 000 Kč.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek odvolacího soudu v části rozhodnutí o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy zrušil. Krajský soud nerespektoval ústavní požadavek předvídatelnosti svého rozhodnutí, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakovaně uvedla, že proti výroku o náhradě nemajetkové újmy žádná ze stran věcně nic nenamítala, nikdo tzv. adhezní výrok nezpochybňoval, a přesto jej krajský soud jako soud odvolací změnil. Podle Ústavního soudu – s ohledem na doplnění odvolání obžalovaným – byl krajský soud oprávněn přezkoumat výrok o náhradě nemajetkové újmy. V části, kterou snížil výši stěžovatelce přiznané náhrady, nicméně byl rozsudek pro stěžovatelku překvapivý.
Stěžovatelka se o odlišném náhledu odvolacího soudu na výši náhrady nemajetkové újmy dozvěděla až z odvolacího rozsudku, kterým krajský soud současně zpřísnil trest uložený obžalovanému. Ačkoliv obžalovaný napadl odvoláním i adhezní výrok prvostupňového rozhodnutí, neargumentoval nepřiměřeností výše přiznané kompenzace. O otázce přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy nepadlo jediné slovo ani během veřejného zasedání před krajským soudem a z předchozího průběhu řízení se to nedalo ani předpokládat. Z těchto důvodů nelze klást stěžovatelce (její zmocněnkyni) za vinu, že se nedostavila k veřejnému zasedání.
Na základě průběhu celého řízení tedy stěžovatelka nemohla předvídat, že dojde k výraznému snížení přiznané náhrady její nemajetkové újmy. V důsledku postupu krajského soudu bylo stěžovatelce znemožněno naplánovat a přizpůsobit svou procesní strategii, právní a skutkové námitky, a ve výsledku i efektivně realizovat svá práva vzniklá z titulu postavení zvlášť zranitelné oběti trestného činu. Tento výsledek považuje Ústavní soud za neústavní a porušující základní práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Nelze opomenout, že ve sféře právního postavení poškozených došlo v posledních letech ke značnému legislativnímu vývoji směrem k silnější ochraně jejich práv. Stejným směrem se ubírala i soudní praxe a odborná debata. Poškozené osoby již nelze považovat pouze za jakýsi doplňkový subjekt trestního řízení nebo jen další (byť významný) pramen důkazu. Orgány činné v trestním řízení musí postupovat s respektem k právům poškozených, zvláště v oblasti ústavně zaručených práv.
Řádné projednání nároku poškozených na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené trestným činem je neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení, kterým je rovněž ochrana práv poškozených. Pokud je rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo postupem soudu dojde k porušení základních práv poškozených, Ústavní soud je oprávněn zasáhnout.
V dalším řízení odvolací soud znovu rozhodne o výši náhrady nemajetkové újmy stěžovatelce a svůj závěr náležitě a důkladně odůvodní, zejména pokud se odchýlí od výše přiznané okresním soudem.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2003/24 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: Pixabay.com
