Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. IV. ÚS 2050/24, týkající se žádosti poškozené na úhradu nákladů na znalecký posudek. Stěžovatelka vystupuje v trestním řízení jako poškozená zvlášť závažným zločinem znásilnění, je zvlášť zranitelnou obětí. V průběhu trestního řízení podala žádost, aby stát nesl náklady na znalecký posudek, který si vyžádala (§ 151a trestního řádu). Trestní soudy žádost zamítly, neboť stěžovatelka podala žádost až poté, co si vyžádala znalecký posudek. Soudy tak ale vytvořily zcela nový důvod pro zamítnutí žádosti podle § 151a trestního řádu, který zákon nezná. Ústavní soud proto nynějším nálezem zrušil rozhodnutí obou trestních soudů, neboť nad rámec zákona a v rozporu s ústavním pořádkem omezily práva poškozené.
Ještě v přípravném řízení byl soudními znalci zpracován znalecký posudek z odvětví psychologie a psychiatrie se závěrem, že se u stěžovatelky rozvinula v příčinné souvislosti se znásilněním posttraumatická stresová porucha s dopadem na kvalifikaci věci jako těžké újmy na zdraví. Následně požádal zmocněnec stěžovatelky soudního znalce o posouzení, zda u stěžovatelky došlo ke ztížení společenského uplatnění. Náklady na zpracování tohoto znaleckého posudku činily 28 750 Kč. Stěžovatelka předložila vyhotovený znalecký posudek a další požadované listiny Městskému soudu v Praze a až poté požádala o rozhodnutí, že stát ponese náklady na znalecký posudek podle § 151a odst. 1 trestního řádu. Městský soud žádost napadeným usnesením zamítl. Ve stručném odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nedodržela zákonný postup, neboť měla žádost podat ještě před vyžádáním posudku.
Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka kritizovala trestní soudy za to, že se zaštiťovaly jazykovým výkladem, jejich závěry ale z jazykového výkladu neplynou. Z textu § 151a odst. 1 trestního řádu neplyne, že tam upravený procesní postup je vázán na předchozí žádost poškozeného.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí vrchního soudu a městského soudu zrušil. Rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny); nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny). Je v rozporu s těmito základními ústavními zásadami, aby trestní soudy kladly na poškozené či obviněné nové povinnosti, které z pozitivního práva neplynou. Podle Ústavního soudu v případě stěžovatelky představovala onu povinnost nad rámec zákona nutnost, aby si poškozená vyžádala znalecký posudek až po rozhodnutí soudu podle § 151a odst. 1 trestního řádu. Z textu tohoto ustanovení trestního řádu (ani ze vzájemných souvislostí) jasně neplyne, že žádost musí podat poškozený či obviněný dříve, než si vyžádá znalecký posudek. Jazykový výklad v tomto ohledu jednoznačný není. Ústavní zájem na ochraně práv poškozených nebo obviněných nevylučuje, aby žádost podal poškozený až poté, co si vyžádá znalecký posudek, či dokonce až poté, co znalecký posudek získá.
Je pravda, že pokud takto poškozený či obviněný postupuje, riskuje, že bude jeho žádost na proplacení již vyžádaného znaleckého posudku následně zamítnuta. To ale nemůže opodstatnit přísný (restriktivní) výklad, který zvolily oba trestní soudy. V praxi se totiž mohou objevovat případy, kdy bude tento postup jedinou možnou cestou, jak efektivně uplatnit práva poškozeného či obviněného. Například bude-li třeba zpracovat znalecký posudek co nejdříve proto, že se znalcem zkoumaný stav může rychle měnit. V takových případech by výklad provedený trestními soudy vedl k tomu, že by účinná ochrana práv poškozeného (či obviněného) byla ohrožena.
Oba trestní soudy pochybily v tom, že žádost stěžovatelky v rozporu se zákonem zamítly z „formálního“ důvodu, který ale ve skutečnosti zákon nezná. V důsledku toho trestní soudy nezkoumaly, zda je či není znalecký posudek pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo zda stejný úkon k prokázání téže skutečnosti již vyžádal orgán činný v trestním řízení. Tím porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
Ústavní soud svým rozhodnutím nijak nepředjímá, zda stěžovatelka bude se svou žádostí podle § 151a trestního řádu úspěšná. Posoudit tuto otázku je nyní zákonnou povinností městského soudu.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2050/24 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: canva.com
