Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. IV. ÚS 1551/23, v němž vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu v částech, jimiž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vedlejší účastnice byla shledána vinnou z přečinů křivého obvinění a křivé výpovědi. Jako svědkyně totiž před orgány činnými v trestním řízení uvedla o stěžovateli, svém bývalém příteli, nepravdu. Mj. to, že ji držel ve svém vozidle tak, aby nemohla vystoupit, vozil ji různě po Praze, přičemž na ni křičel a nadával jí. Na základě této její výpovědi byl stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin omezování osobní svobody a vydírání a byl držen ve vazbě. Za uvedený trestný čin byla vedlejší účastnice odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Stěžovatel byl nakonec se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v celém rozsahu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel spatřoval porušení svých práv zejména v tom, že Nejvyšší soud svým závěrem popřel celý jeho nárok a vrátil jej o 5 let nazpátek, a to i přes skutečnost, že v řízení byly provedeny dostatečné důkazy pro závěr, že stěžovatel trpí posttraumatickou stresovou poruchou, se kterou je spojen i nárok na náhradu škody. Nejvyšší soud napadeným usnesením nezohlednil neoddiskutovatelný vliv poruchy na jeho život. Nejvyšší soud tak formalisticky vyprázdnil nárok stěžovatele na náhradu škody. Stěžovatel upozornil, že jedním z prostředků rozhodování o uplatněném nároku poškozeného v trestním řízení je i volná úvaha soudu.
Ústavní soud (soudce zpravodaj Josef Baxa) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu v částech, jimiž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Primárním chráněným zájmem poškozeného v trestním řízení je vypořádání všech jeho penězi ocenitelných nároků soukromoprávního charakteru vzniklých v důsledku spáchání trestného činu (náhrada škody, nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení). I na tzv. adhezní řízení je proto nutné vztahovat právo poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Trestní soudy rozhodovaly o nároku na náhradu nemajetkové újmy stěžovatele celkem devětkrát v průběhu téměř čtyř let. Již samotná skutečnost opakovaného rozhodování vyžadovala, aby soudy postupovaly soustředěně a vynaložily maximální úsilí k tomu, aby bylo možné o adhezním nároku rozhodnout. V tomto ohledu bylo nezbytné především zajistit jasný a jednotný postup z hlediska specifikace nároku stěžovatele a způsobu jeho dostatečného prokázání. Soudy však pouze vrstvily dílčí nekonzistentní požadavky, což způsobilo, že se pro stěžovatele stalo posuzování jeho nároku nepřehledným. Soudy totiž mj. jednotlivým prováděným důkazům postupně přisuzovaly různou míru významu, když např. nejprve považovaly za zásadní zpracování znaleckého posudku, aby pak shledaly, že znalecký posudek není potřebný, neboť lze výši náhrady nemajetkové újmy stanovit vlastní úvahou.
Z hlediska ústavních požadavků na ochranu základních práv poškozených v trestním řízení však byl zásadní nesprávný závěr Nejvyššího soudu, že „s ohledem na stávající důkazní situaci nebylo možno rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění“. Podle Ústavního soudu totiž soudní spis obsahuje dostatek podkladů, a to i ve vztahu k výhradám, které Nejvyšší soud uplatnil vůči rozhodnutí městského soudu.
Nejvyšší soud nezpochybnil samotnou existenci posttraumatické stresové poruchy, podle něj však bylo nutné vést další dokazování tak, aby bylo možné jednoznačně určit, zda a v jaké míře se projevila na straně jedné jako důsledek pobytu stěžovatele ve vazbě a na straně druhé jako důsledek samotného trestního stíhání. Za rozhodné považoval informace o psychickém stavu stěžovatele po propuštění z vazby. Stěžovatel se však i k období po propuštění z vazby opakovaně vyjadřoval mj. v přípravném řízení, během výslechu na hlavním líčení, ale i v rámci znaleckého psychiatrického vyšetření. Nadto jej jako poškozeného nelze zatěžovat tím, aby sám byl schopen dostatečně oddělit, zda a případně do jaké míry jeho přetrvávající psychické obtíže pramení z trestního stíhání jako celku nebo pouze z pobytu ve vazbě.
Nebyl-li Nejvyšší soud spokojen s hodnocením důkazů a odůvodněním městského soudu, mohl jeho úvahy o oprávněnosti nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy doplnit, případně sám znovu rozhodnout. Požadavky Nejvyššího soudu na doplnění výslechu stěžovatele se zaměřením na to, „jak se cítil a co prožíval po propuštění z vazby“, jsou ve světle opakovaně udělovaných závazných právních názorů a pokynů a celkového rozsahu provedeného dokazování nepřiměřené.
V tomto ohledu je rovněž třeba chápat specifika trestného činu křivého obvinění a křivé výpovědi, neboť vazba lživě obviněné osoby, je-li o ní rozhodnuto, je nedílnou součástí trestního stíhání, jež měl pachatel v úmyslu přivodit. Ačkoli je tedy újma způsobená samotným trestním stíháním, potažmo i uvalením vazby, striktně vzato důsledkem jednání státu, ten se jejímu vzniku může vyhnout pouze omezeně. Orgány činné v trestním řízení totiž musí hledat rovnováhu mezi ochranou základních práv a svobod lživě obviněných osob a povinností účinně prošetřit podané trestní oznámení s ohledem na účel trestního řízení.
Přístup Nejvyššího soudu k rozhodování o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění odporuje účelu právní úpravy adhezního řízení, postavení poškozených v trestním řízení a ústavním požadavkům na ochranu jejich práv a oprávněných zájmů. V dalším řízení je Nejvyšší soud vázán právním názorem vysloveným Ústavním soudem.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1551/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD
